Nedávno jsem v jedné internetové diskuzi na sociální síti zaznamenal otázku týkající se kontroverzního obsahu ve psané tvorbě. Tazatelka se ptala, jestli je v pořádku, že se její hlavní postava chová nemorálně a zabíjí lidi. Zpozorněl jsem a celou diskuzi si pořádně třikrát během jednoho dne přečetl. Jasný, chápu, je to internetová diskuze. Co si budeme povídat, lidé trávící tolik času na sociálních sítích momentálně nepíšou svoje příběhy, ale věnují se úplně jiné činnosti. Sám o tom něco vím. Momentálně mě ale skolil chřipkový virus, naštěstí beze jména. Takže místo toho, abych pracoval na dalších neuvěřitelných trampotách plných násilí a sprostých slov, píšu tento blogový příspěvek. Při psaní první části své kyberpunkové trilogie jsem čas od času přemýšlel nad tím, jestli spousta scén už není moc a zda-li citlivějšího čtenáře neklepne. A můj dlouhodobý postoj je výsledek tohoto přemýšlení.

Vzhledem k tomu, že mám k tématu toho mnohem víc na srdci, tak jsem se rozhodl že raději sepíšu delší zamyšlení na blog a ne přímo do dané diskuze. Téma je to opravdu zajímavé a přijde mi škoda se k tomu nerozepsat. Začal bych tím, že takové myšlenky, zvlášť v dnešní době, kdy se stal první a zároveň největší případ masové střelby, jsou zcela na místě. Rovnou bych rád uvedl na pravou míru, že daný čin v žádném případě neschvaluji a neoslavuji. Je to neospravedlnitelné a problematiku budu řešit opravdu pouze v rovině týkající se mých literárních výronů. Bude to bohatě stačit.

Tak nutné věci máme za sebou a můžeme se vrhnout na zábavu.

Co je pro mě kontroverzní literatura?

Za kontroverzní obsah se dá klasifikovat všechno, co vyvolává svojí povahou nepříjemné emoce a podněcuje diskuzi v libovolné sociální skupině. Může do toho spadat všechno. Od násilí, přes zneužívání drog až po závadné názory jednotlivých postav. Zpravidla je taková kontroverze vypuštěná záměrně, protože jak je známo, negativní reklama prodává. A to fest. Osobně nejsem zastánce toho, aby se takový obsah psal na sílu, protože je to na výsledku znát a autor, který to nemá minimálně načtené a zanalyzované. Výsledek je rozpačitý a nepůsobí autenticky. Pokud se vám psaní o ustřelených hlavách a vyhřezlých střevech hnusí, tak je to jednoduché - nepište to. Na druhou stranu, pokud vám dělá radost odpravování zlořádů a vaše fantazie popíše rozplácnutý mozek přes několik stránek, stejně tenhle článek číst nepotřebujete, protože pro vás už není cesty zpět!

Většinu minulého roku jsem strávil ve společnosti kultovní tvorby Irvina Welshe, soustřeďujícího se na psaní příběhů lidí na okraji společnosti. Hlavními hrdiny jeho knih jsou feťáci, pouliční rváči a štětky. Jejich každodenní život je na hony vzdálený tomu, co by normální člověk chtěl reálně zažívat. Téměř každá jeho kniha obsahuje minimálně scénu, ze které jeho čtenáři, pokud není úplný autista, zatrne a znechutí ho. Může to být smrt zanedbaného kojence na squatu a jeho následné strašení halucinujícího Rentona při odvykání heroinu. Nebo ucvakávání psích tlapek pákovými štípacími kleštěmi z Lepidla. Rozhodně jednou z nejvíc nechutných scén, kterou jsem při pročítání Welshova díla potkal, byla scéna znásilnění ožralé, několik hodin předtím posrané, štětky v uličce zanedbaného přístavu Spudem a Chizziem. Jsou ty scény kontroverzní? Dokonale. Posouvají děj někam dál a budují vztah čtenáře k postavám? Doufám, že ne. Mně to postavu Spuda Murphyho pořádně znechutilo. A jsem rád, že Danny Boyle natočil T2 po svém. Z jeho adaptace totiž vyšel mnohem lépe. Pozorný a přemýšlivý čtenář by mohl namítat, že nic na světě není černobílé, ale proč dospívat k takovému závěru skrze nedobrovolný nechráněný anální pohlavní styk plný zaschlých sraček v kalhotkách? Fakt ne, dnes jsem již zvracel.

Tvůrčí svoboda

Osobně to mám hozené tím způsobem, že dokud se neozve redaktor, na kterém závisí vydání, je vše dovoleno. Pokud mám potřebu psát výjevy z odstavce nahoře, tak budiž. Sám se prvoplánovým nechuťárnám vyhýbám, protože se mi nepíšou tak dobře, aby to působilo uvěřitelně. Zároveň se vyhýbám tématům, která mi nejsou komfortní. Dělám to z čistě sobeckých důvodů a svoje příběhy stavím tak, aby jich nebylo třeba. Čtenář si buď domyslí svoje a nebo to není důležité pro storybuilding. Občas i trocha nejednoznačosti udělá svoje. Spousty lidí probírají navzájem svoje interpretace děje různých knih na Redditu a asi je to hodně baví.

Při práci na knize postupuju ve dvou hlavních fázích a jedné „postprodukční”. V první fázi načrtnu celý příběh od začátku až do konce, můžete si to představit jako kostru. Hlavní události, vztahy mezi postavami a jejich zasazení do rámce příběhu. V druhé fázi se všechno napíše a tam pracuje mnohem víc představivost. Píšu, přepisuju a edituju. Dokola a dle libosti, než mě to přestane bavit a zprotiví se mi vlastní text. Potom ho s odstupem času čtu a přepisuju opět do zblbnutí tak dlouho, dokud není text vyladěný tak, aby se dal poslat dál. Mezitím dostávám podměty od betačtenářů a ty se v poslední fázi před samotným vydáním zapracují.

Proč to píšu a jak to souvisí s tématem? Jednoduše. V celém procesu jsem totiž ani jednou nezapochyboval nad tím, kdo jsem a co chci psát. Jsem člověk zabývající se psaním braku. Na rovinu přiznávám, že moje texty nejsou žádná vysoká literatura a nikdy se tím ani nemají šanci stát. Zároveň se z nich nikdy nestane bestseller, který mi vydělá na nový dům. Samozřejmě, můžu napsat pod pseudonymem romantickou červenou knihovnu a vydělat tím peníze, ale taková cesta by mě stejně nebavila. Psaní je pro mě čistou zábavou a přetváření mých představ na papír je zčásti i příjemnou očistnou kůrou pro mojí rozbitou, depresemi zmítanou psychiku. Teď se zeptám. Všimli jste si někde, že bych psal, že je přemýšlení nad tím, jestli je něco moc kontroverzní? Není to tam, byli jste pozorní.

Už to nedělám. Za svojí tvorbou si plně stojím a trápí mě jiné věci. Moje texty trápí stylistika, občas čárkový freestyle, sem tam i nějaká úplná zhovadilost, kterou si tam propašuji zpravidla po osmi a víc hodinách psaní v kuse. Nejvíc mě štve, že to po sobě musím alespoň pětkrát přečíst, jestli je to v pořádku. Nikdy ale nepochybuji o tom, co píšu a jak to píšu. Mám rád svoje postavy tak, jak jsem je stvořil. Že jsou do jednoho všichni amorální hajzlové, k tomu navíc sprostí jako dlaždiči. Že se ani nepozastaví nad důsledky svých činů a neúnavně jdou pořád dál. Šíří dál neúnavně chaos okolo sebe. Protože to se prostě děje, když tancujete pogo na kuřích okách špatných lidí. Mám rád jejich přímočarost způsobenou tím, že berou drogy a nemají pud sebezáchovy. Baví mě jim vkládat do hlav výčitky nad zpackaným životem a klást jim do cesty překážky, které budou muset ještě překonávat. Dělejte to svým postavám a ne sobě. Tím zabíjíte totiž svojí kreativitu.

Koučové na sociálních sítích

Přímo úměrně tomu, jak se začalo v posledních letech na sociálních sítích mluvit o kreativním psaní se tu objevila spousta lidí, kteří řemeslo mají rádi a předávají svoje zkušenosti dál. Jejich legitimitu nechci zpochybňovat (a ani na to nemám právo), ale zároveň je nemusím za to velebit. S některými radami občas souhlasím, s některými, dokonce až kategoricky, vůbec. Je hezké, že dělají osvětu a pořádají kurzy. Bohužel dělají ale medvědí službu autorům - samorostům, kteří mají svoje představy o fungování věcí a chtějí si to dělat po svém. Takovým autorům, bohužel, motáte hlavy. To oni jsou právě ti, kteří posouvají hranice. Nedávno se například objevil seriál pro mládež Adikts. Ten seriál je čistokrevně debilní pokus o feťáckou hřičku šmrcnutou světonázorem Misfits. Opravdu, a to hodně. Ale na druhou stranu dokázal překročit pomyslný rubikon statusu quo nastavený českými televizemi a ti další, to už zpracují lépe. Nemůžu se toho dočkat. Blýská se nám na lepší časy, kdy obsah tuzemských televizních programů nebude jenom o ordinacích a zoologických zahradách. Díky bohu, haleluja!

Dospěl jsem do stádia, kdy se obávám doscrollovat k dalšímu motivačnímu příspěvku a radši místo toho timeline streamy opouštím. Nepotřebuji motivaci, tu jsem objevil sám v sobě. Nepotřebuji rady, jak psát postavy, protože s nimi trávím až neúměrně moc času. Pasoval jsem je na svoje přátele. Nepotřebuji ani generická pravidla, jak mají být dlouhé kapitoly. Tyhle rady jsou vhodné pro lidi, kteří by rádi vyprávěli světu svoje příběhy a zároveň neví, jak na to. Píšu od útlého dětství. Rád o tom říkám, že to je dar od boha. V minulosti se autoři učili navzájem od sebe četbou a používáním kritického myšlení. To se v dnešní době ztrácí a lidé radši volí rychlá řešení. Místo studia stavby příběhů a desítek hodin strávených čtením trávíme svůj čas na online kurzech a seminářích.

Ze stejného důvodu se stavím kriticky i k literárním soutěžím. Pokud věříte, že je vaše tvorba skvělá a má co předat světu, zvládnete to hravě i bez toho. Literární soutěže jsou zpravidla úzce definované a nutí autory sepsat příběhy na zadání tak, aby se vešly do zadání. Pokud máte v hlavě svůj příběh, se svými záchytnými body, přece budete logicky trávit čas psaním něčeho, co máte momentálně v hlavě místo toho, abyste svoje dílo uložili do šuplíku a pracovali na zadání. To je cesta pro pekel, pro autory s vlastním záměrem zcela s určitostí. Odvádí je to od jejich původního záměru. Můžete namítat, že bych mohl párkrát do roka napsat povídku na libovolné téma. Moje odpověď zní, že nemohl. Mám v hlavě víc příběhů, které si zaslouží případně rovnou napsat, než zkoušet dokola roky marně štěstí a patlat se v psaní povídek, ke kterým nebudu nikdy mít vztah. Na to je život příliš krátký.

Nepíšu tyhle řádky proto, abych někoho očerňoval nebo znevažoval jeho práci. Píšu je proto, abych dodal sebevědomí těm, kteří se podobně, jako já, ztrácí v nepřeberném množství protichůdných informací. Mnohem raději bych totiž než literární soutěže a kouče uvítal institut literárních agentů, kteří se mnou budou pracovat jako s individualitou a sebevědomým autorem a ne jako se strojem na generování příběhů. To totiž za nás brzy zvládne Chat GPT a jiní textoví chatboti. Je to také důvod, proč nežádám o vydání své knihy, ale o spolupráci na díle. Stejně jako si mě firmy nenajímají jako programující lopatu, ale zkušeného programátora, který funguje spíše jako konzultant a sem tam něco taky naprogramuje.

A pamatujte, svoje příběhy píši z čistého altruismu. Ten mrzký peníz za vydání nemá vůbec šanci vyvážit stovky hodin, které jsem nad tím konceptem dohromady strávil. Pokud neuspěji u standardního vydavatele, nebudu váhat a knihu si vydám v malém počtu výtisků pro sebe a pár přátel. Zbytek půjde na web jako ebook a opět se objeví v kompletním rozsahu na těchto internetových stránkách. Důležité je totiž mít radost z tvorby a nespoléhat se tupě na její zpeněžení. Hypotéku vám to fakt nezaplatí.

Kontroverze, druhé dějství

Vracím se opět na začátek této úvahy a odpovím na otázku tazatelky z internetové diskuze. Pište kontroverzní obsah a postavy. Je to přesně ten důvod, proč vznikají filmové spin-offy, kde se původně záporní hrdinové mění v charismatické antihrdiny. Pokud máte strach z trochy krve a sadismu, tak ho nemějte. Vždy se najde někdo, komu se takový text bude líbit, pokud ho příběh obohatí nebo alespoň na chvíli zabaví. Stejně se brzy objeví i ti, kterým se váš příběh líbit nebude a budou vás nelichotivě recenzovat. To je úděl autora a takový byl vždy. Jenom v dnešní přeexponované době se taková zpětná vazba k vám dostane mnohem rychleji a efektivněji. Počítejte s tím, pokud budete chtít být edgy, musíte počítat s tím, že přibližně stejně přímočarou zpětnou vazbu budete dostávat od čtenářů. Slovy klasika, hlavně to mějte v piči.

V současnosti pracuji na slavpunkovém pokračování svého prvního románu a ten se téměř kompletně celý odehrává v Sovětském svazu situovaném do budoucnosti v alternativní realitě. Ta idea je docela stará, vznikala dávno před Majdanem v roce 2013. Poslední rok a půl jsem strávil studiem ruské, potažmo sovětské kultury. V dnešní době, kdy je společnost celá postavená proti Rusku a jeho útlaku sousední Ukrajiny jde o dost nepříjemnou činnost. Měl jsem na výběr. Buď pokračování napíšu jinak a budu si do konce života vyčítat, že jsem ho nenapsal podle svého původního záměru nebo dostojím svojí umělecké vizi a dílo dokončím v původním rozsahu. Vybral jsem si to druhé, i když některé části rešerší byly vyložené nepříjemné a způsobily mi několik bezesných nocí. Zároveň to neznamená, že bych jejich barbarské konání schvaloval. Nic není černobílé a země, která se neštítí odsoudit někoho za ponožku na penisu si zaslouží padnout na hubu stejně jako všechny zločinné režimy v historii před nimi.

Píšu tak hlavně i kvůli tomu, že pokud si necháme diktovat společností, co máme psát, staneme se stroji na generování konformního obsahu. A o tom punková literatura neni. Chuck Palahniuk, Charles Bukowski a i ten fakin Welsh by mohli vyprávět. Punk’s not dead, yet?